Co stojí za raketovým růstem cen nemovitostí

Během pár let narostly v některých oblastech ceny nemovitostí i o 100 %. Řada lidí je dnes kvůli koupi nemovitosti ochotná sáhnout do „peněženky“ podstatně hlouběji, než by si dřív byla ochotna připustit. Kdo dřív vyčkával s vírou v pokles cen, ten si dnes rve vlasy. Co a proč se na realitním trhu děje?

▫

Ceny nemovitostí drží krok s dobou

Když si dohledáte přehledy toho, na kolik by vás vyšel metr čtvereční v libovolném městě v minulosti, zjistíte, že ceny meziročně rostly, snad až na malé výjimky, všude. Růst cen je jev naprosto přirozený. Komodity zkrátka drží krok s inflací. A je jedno, jestli hovoříme o nemovitostech nebo mléku či zelenině.

Ačkoliv starší generace mírným vlivem nostalgie rády tvrdí, že za jejich mládí bylo bydlení dostupnější, není to tak úplně pravda. Pár desítek let zpátky bylo běžné, že vnoučata dědila stavení po prarodičích nebo dokonce po rodičích. První nemovitost tak lidé průměrně vlastnili v podstatně nižším věku, než je zvykem dnes. Jenže šlo o nemovitost zděděnou, nikoliv koupenou.

Například v rozjezdových letech, které následovaly globální ekonomickou krizi v roce 2008, sice bylo možné pořídit si 3+1 v Praze za přibližně třetinu dnešní ceny. Hodí se ale říct, že po celosvětovém hospodářském kotrmelci si hypotéku nemohl zdaleka dovolit každý. A když už, tak s obvyklým úrokem přes 5,5 %.

▫

Bytová politika na draka

Co si z toho vzít? To, že nemovitosti byly nedostatkové zboží v podstatě vždycky. Jistého viníka bychom však přece našli. Na vzniku fenoménu „západních cen a východních platů“, jak se s oblibou a notnou dávkou ironie situaci na realitním trhu říká, má vedle přirozeného vývoje největší podíl stát. Privatizace a zrušení družstev vedly k tomu, že trh s nemovitostmi udělal to, co udělá vždy, když k tomu má příležitost a podmínky: vyšponoval ceny.

Nic proti soukromému vlastnictví, samozřejmě. Jenže privatizaci jaksi nenásledovaly další logické kroky. Situace s bydlením je kritická několik posledních let. Celou dobu je zřejmé, že správné a účinné řešení existuje jen jedno: rychlejší výstavba. Kdo někdy stavěl, ten nám potvrdí, že popohnat úředního šimla stojí obrovskou dávku energie a nervů. A samozřejmě peněz, protože každé zdržení ve schvalovacím procesu znamená, že musíte do budoucna počítat s dražšími materiály i vyšší cenou práce.

▫

Co se týká délky stavebního řízení, řadíme se mezi světovou špičku

Bez nadsázky. Průměrná délka vyřízení stavebního povoleníje zhruba 8 měsíců, u větších projektů, které zahrnují třeba bytové domy, se už bavíme o řádech let. Nemovitostí je nedostatek a jakýkoliv pokus o navýšení kapacit trvá k uzoufání dlouho. Ministerstvo pro místní rozvoj sice s velkou pompou oznámilo vznik nového stavebního zákona, odborníci se však na novinky tváří poněkud skepticky.

Malou útěchou (ale opravdu jen velmi malou) nám může být to, že situace není růžová nikde v Evropě. Ve Francii řeší nedostupnost bydlení tak, že část nájmu platí za nájemce stát. V Německu zase delší dobu hovoří o zákonném zastropování nájmů.

▫

Co bude s nemovitostmi po „koroně“

Patříte mezi ty, kteří si slibovali, že pandemie nekontrolovatelný růst cen nemovitostí zákonitě musí vyřešit? Pak jste nejspíš nepříjemně překvapeni. Situace je ve skutečnosti mnohem horší než před rokem. Znovu na tom má podíl stát, který (tentokrát ovšem nepochybně v dobré víře) zrušil daň z nabytí nemovitosti, částečně také ČNB kvůli zmírnění pravidel pro hypotéky, ale především naše národní nastavení. Nemovitosti chápeme jako jistotu jistot, neváháme do nich vložit veškeré prostředky a neradi se jich vzdáváme.

▫

Proč nejlevnější hypotéka nemusí být ta nejvýhodnější?